NOVÝ PÓL NA VAŠÍ KULTURNÍ A SPOLEČENSKÉ MAPĚ


Tam, kde se sto let mlela nejjemnější mouka, se teď přesýpá kultura a cvrkot nového městského centra. Gočárovy Automatické mlýny jsou bývalý brownfield jen pár desítek metrů od centra Pardubic. Dnes nová živá čtvrť.

Svazek 212 klíčů

Automatické mlýny chytily svůj druhý dech v roce 2015. V den, kdy od nich dostali svazek 212 klíčů manželé Smetanovi. Mlýnská kola, která se zastavila po století nepřetržitého mletí mouky a kolektivní paměti Pardubic, se od té doby opět pomalu roztáčí.

Boří se ploty, staví nová náměstí a angažují talentovaní architekti. K projektu manželů Smetanových se postupně přidaly krajská Gočárova galerie, městská galerie aktuálního umění Gampa, vzdělávací laboratoř Sféra a pardubické informační centrum. A Mlýny začínají opět vrnět, šumět a vibrovat.

Architekti AM
Majitelem monumentu – Lukáš Smetana

S Lukášem Smetanou. Architektem, který se nebál stát majitelem národní kulturní památky v cizím městě. Jak postavit za pár let něco, co mělo trvat generace. A proč je pro porozumění Mlýnům tak důležitá řeka.

Jak tomu najít smysl – Zdenek Balík

S architektem a principálem osmiletého architektonického cirkusu v Automatických mlýnech Zdenkem Balíkem. Jak dlouho se hledá smysl opuštěného průmyslového areálu uprostřed města? A jak přitáhnete k projektu ty nejlepší lidi.

Dialog s Gočárem – Petr Všetečka

S architektem konverze hlavní mlýnské budovy Petrem Všetečkou. Z mlýna do galerijního provozu. Jak dostat do budovy světlo a jak pracovat s novou vertikalitou?

Pravidla transformace – Josef Pleskot

S autoritou české architektury Josefem Pleskotem, který stál u nápadu přivést krajskou Gočárovu galerii do Mlýnů. Jak dostat stavbu z okraje do středobodu města, aniž by opustila svoje místo?

Člověk by neměl zůstávat při zemi – Jan Šépka

S Janem Šépkou, autorem zatím jediné novostavby a veřejného prostoru v areálu Mlýnů. Jak se měřit s velikánem české architektury napříč celým stoletím a nenechat se paralyzovat respektem?

Století
Automatických mlýnů
 

Město se přeskupuje. Staré drobné městské mlýny mizí spolu s meandry Chrudimky a Labe.

 

Pardubice zažívají na začátku 20. století novou renesanci. Ocitají se na nové železniční tepně, regulace řek umožňuje podmanit si krajinu. To je magnet pro průmysl a obchod. Rychle roste pivovar, cukrovar, lihovar, slévárna, elektrárna, mostárna, parní pila, rafinerie nebo továrna na mlýnské stroje. Město viditelně mění strukturu, nabírá nový dech a optimisticky expanduje. Vzniká tlak na nový přístup k jeho urbanismu. Koncept lineárního města, kterým Napoleon proměnil v devadesátých letech 19. století Paříž, nebo kterými pražané na přelomu století asanovali staré židovské ghetto, přichází i do Pardubic. V cestě ale stojí komplikovaná středověká struktura s městskou řekou a meandry Chrudimky a Labe.

Obětí zasypávání městské řeky a rovnání koryt se mají stát i pardubické mlýny. V tom vycítí místní židovská rodina Winternitzů podnikatelskou příležitost a spekulativně jeden mlýn kupují. Svojí velkou ekonomickou silou a právním zázemí pak donutí město vyměnit jejich mlýn za lukrativní pozemek se zdrojem energie – tedy vody – o síle 50 koní. Město pro ten účel dokonce vybuduje 10 km dlouhý náhon z potoku Svitávka.

 

Významná pardubická rodina Winternitzů dokáže z urbanistických změn města vytěžit podnikatelskou příležitost.

 

Bratři Winternitzové přicházejí z významné a veřejně činné rodiny. Egon byl předsedou výboru Celostátní výstavy tělesné výchovy a sportu roku 1931, díky Karlovi, dlouholetému předsedovi Východočeského jezdeckého klubu, byly postaveny na závodišti první betonové tribuny. Rodina stojí v čele pardubické židovské komunity. Winternitzové dokáží přesně přečíst společenskou změnu, která se před nimi odehrává.

Winternitzové zrežírují vznik ideální podnikatelské situace. Mlynářská konkurence je zlikvidovaná. “Zasíťovaný” pozemek je připravený. Ihned se pouštějí do stavby nového monopolu. Mlýna, který bude velikostí a technologií odpovídat svojí době. Oslovují Prokopovy závody, pardubickou firmu, která je v té chvíli celosvětově významným dodavatelem mlýnské technologie automatických mlýnů. Dokonce si s Prokopovými domluví výhodnější cenu výměnou za příslib, že v Pardubicích postaví mlýn s přizváním architekta, a stavba se tak stane výkladní skříní, showroomem technologie automatických mlýnů.

 

Winternitzové najímají mladého architekta na začátku kariéry. Josefa Gočára.

 

Nevíme, jestli mladého Josefa Gočára pocházejícího z nedaleké Bohdanče, přihrála Winternitzům do cesty obyčejná náhoda, známost, klika městské plánovací kanceláře, nebo spekulativní snaha minimalizovat náklady se začínajícím architektem.

Gočár je krátce po studiích u Jana Kotěry a mlýny bratří Winternitzů jsou jeho první velkou zakázkou. Gočár cítí, že věk secese je u konce a je třeba hledat nové cesty. Mlýn Winternitzových je jedním z jeho prvních kroků na téhle cestě. Jeho talent a poctivost záhy rozehrávají první světovou architektonickou ligu a jeho práci v Pardubicích lze směle srovnávat například s industriálními projekty Petera Bahrense stejného období.

Provoz mlýna určili Prokopovi a jejich technologie. Na architektovi byla jen fasáda. Přesto dokázal Gočár drobnými zásahy ovlivnit i hmotu stavby. Její kompaktnost narušil vyčleněním sila v přední části objektu do samostatného monumentálního hranolu a inovativní prací s fasádou. Podstatou jeho práce je poctivost. Sleduje stavební i provozní vnitřní členění budovy. Tam, kde jsou stroje, je plná zeď. Tam, kde se pohybují lidé, jsou okna. Zatímco mlýnice, místo práce, působí čistě utilitárně, je fasáda sila, zásoby bohatství, bohatě dekorovaná. Gočár si tak dokázal poradit s náročným úkolem monolitické stavby se slepou fasádou a hmotou, která měla v daném kontextu zdánlivě vykloubené měřítko. Propsáním vnitřního členění železobetonové konstrukce sila na jeho fasádu, vyvažováním hmot a geometrickým ornamentem vytváří z něčeho tak nepřístupného jako je čtyřpatrová továrna přívětivý dům. Právě ve hře s geometrickými tvary už můžeme cítit začátky nového národního stylu – rondokubismu. Mlýny se okamžitě stávají monumentem a součástí pardubické DNA. Památkově jsou chráněné už v 50. letech, aniž by bylo tehdy přesně jasné, z jakého legislativního titulu.

 

Nová technologie kombinace 8 mlýnů v jediné budově s sebou nese i jedno skryté riziko. Riziko požáru.

 

Automatické mlýny Prokopových závodů je technologicky soustava vzájemně propojených 8 druhů mlýnů. Ty jsou umístěny v patrech nad sebou. Zrno je nejdřív dopraveno do nejvyššího patra, pak padá labyrintem skleněných trubek dolů a postupně jsou z něj oddělovány jednotlivé vrstvy, které se díky rozdílné objemové hmotnosti dostanou do speciálního mlýna v příslušném patře. Vznikají různé druhy mouky. Tento velký vynález počátku 20. století umožní nejen prodlužovat trvanlivost mouky nebo zvyšovat její obsah lepku, ale také ji komoditizovat. Mlýn se mění ze služby mletí obilí na továrnu na produkt. Nejnižší patro mlýna tvoří transmise. Obrovská převodovka, která převádí sílu do jednotlivých mlýnů a rozkládá jejich rytmus mletí tak, aby se frekvence pohybu strojů vzájemně vyvažovaly a dům se nezhroutil vibracemi. Výsledný dojem je obrovské hučící nikdy nespící monstrum.

Geniální technologie v sobě ale obsahovala jednu konstrukční chybu. V nejvyšším patře mlýna v trychtýři pod násypkou vzniká po několika letech mletí kritická koncentrace moučného prachu. Taková, při které dojde k samovznícení. Tak jako v roce 1919 v Pardubicích.

 

S dostavbu hasicího systému hledá Gočár i možnosti vyjádření sebevědomí nového státu.

 

Už v roce 1921 se ale po požáru mele dál. K mlýnu bratří Winternitzů, stejně jako ke všem ostatním mlýnům tohoto typu, bylo přistavěno nové patro, kam se umístí samostatné vysévače. Přibyla také vodárenská věž o objemu 50 m3 a samozhášecí sprinklerový systém. Věž prošla v Gočárových skicách několika variantami. Výsledný objekt s cimbuřím směle vyzývá na dohled stojící renesanční zámek. Spolu s obloučky, v té době považované za základ nového národního stylu, jsou manifestací optimismu nově vzniklého sebevědomého českého státu.

 

Winternitzovi přistavují obilné silo. Zásobárnu suroviny na celý rok mletí. Gočár ho propojuje s mlýnicí ikonickým prampouchem.

 

Brzy se ukázalo, že promazaný automatizovaný byznys bratří Winternitzů má jedno slabé místo. Vstupy. Suroviny. Množství obilí na trhu kolísá a s ním i jeho výkupní ceny. Závislost mlýna na nevyzpytatelné aktuální nabídce klíčové suroviny je zkrátka nepříjemná. Proto se Winternitzové rychle rozhodnou vytvořit si prostor pro nákup většího množství obilí v období sklizně a pro jeho dosušení. Osm původních násypek bude nově doplněno o samostatně stojící silo, které zajistí zásobu obilí na celou sezónu. Volba je o to jednodušší, že doba je optimistická, energie dostupné a investice do průmyslu jsou jasnou volbou většiny bohatých českých rodin.

Architektonické řešení sila opět vychází z technologických potřeb mlýnů. I provedení fasády navazuje na předchozí práci. Nově ale hledá Gočár poměr mezi analogickým a inovativním. Například když opticky zvedá výšku sila, aby ji vyvážil s hmotou původního objektu. Nebo když objekt mlýna citelně romantizuje.

Do přístavby sila se totiž Gočár pouští v době, kdy se nový československý stát stojící na straně vítězů války stává evropským průmyslovým tygrem. A kdy pro svou státnost hledá nové ideové opory. Cimbuří, oblouk pod prampouchem ale i monumentalita a nepřístupnost průmyslového objektu vytváří symbol svobody, národa a růstu jako jasný sebevědomý protipól k pardubickému zámku – monumentu panství a podrobení.

Stejně tak se ale v Gočárově práci může odrážet i objev nejvýznamnější vykopávky 20. století, Ištařiny brány. Právě v ní dnes někteří vidí inspiraci pro tvarování prampouchu – lávky spojující silo s mlýnem.

 

Mlýny se dostávají místním pod kůži. Objevují se první zmínky o památkové ochraně.

 

Už ve třicátých letech se objevují první zmínky o památkové ochraně mlýnské budovy. Zatímco odborníci v ní čtou počátky nového českého architektonického stylu, místní obdivují hradní romantiku. V následujících desetiletích se automatické mlýny stanou součástí života Pardubic. Velká část pardubických rodin tu najde zaměstnání. A přestože mlýn svým neustálým hlukem, prašností a nadměrnou dopravou zatěžuje svoje okolí tak, že by to kterýkoliv jiný průmyslový provoz odsoudilo k zániku, Automatické mlýny jsou pro obyvatele pardubic spíš hrdou městskou dominantou, hradem potravin, součástí městské identity.

 

Winternitzovi prodávají mlýny a mizí ve vřavě druhé světové války.

 

S blížícím se koncem republiky se přiblížuje i konec rodiny Winternitzů. Jeden z bratrů umírá ještě před válkou. Druhý v roce 1938 mlýny prodává a vydává se směrem přes Německo do exilu. Tady je ale zadržen a poslán do osvětimského koncentračního tábora, kde jeho stopa mizí. Celkem 28 členů pardubické rodiny Winternitzů zemře v nacistických koncentračních táborech. Ti, co přežijí, jsou pak roztroušeni po celém světě a nikdo z nich už nemá ambici pokračovat ve velkém rodinném podniku.

V roce 1938 mizí z fasády mlýnské budovy jméno Winternitz a nahrazuje jej prostý označující název „Automatické mlýny“. Ale ani nový, taktéž židovský majitel válku nepřežije.

 

Po válce se ke slovu dostává kolektiv a jeho potřeby. K Mlýnům přistavuje pekárnu.

 

Po válce už není komu mlýny vrátit, jsou znárodněny. Město po poválečné rekonstrukci pokračuje v industriálním boomu. Optimismus individuální svobody je vystřídán nadějemi v kolektivní budoucnost. Pardubičtí dělníci soustředění v nově vznikajícím centru chemického průmyslu v zemi potřebují uspokojit rostoucí spotřebu. A co je jejím lepším symbolem než chléb. Úkol pro plánovače a ideology. Ti velí přesměrovat výrobu pekařských a cukrářských výrobků z beder živnostníků, kteří stále drží většinu pekárenského sektoru, do velkozávodu. Kolektiv žádá výkup pozemků v okolí Mlýna, kde vznikají ústřední pekárny. Vše po ruském vzoru “chlebozávodu”. A k tomu společenskou budovu, kuchyni, hřiště, plovárnou. Všechno všem.

 

Jako mezikrok mezi Mlýny a pekárnou vzniká sklad mouky. Napojení na původní budovu mlýnice ale postrádá kvalitu Gočárova uvažování.

 

Souběžný provoz mlýnů a vedle stojící pekárny brzy vyvolá potřebu po meziskladu klíčové suroviny. Mouky. A tak v 60. letech vzniká plán na zbudování moučného sila. To je přistavěno k mlýnům prodloužením hlavní budovy.

Z architektonického provedení přístavby je cítit svazující respekt k Josefu Gočárovi. Přístavba pokračuje v tektonice mlýnské budovy, doslovně kopíruje její tvarosloví. Respekt je ale tak velký, že tvůrce paralyzuje. Zatímco Gočár navrhoval fasádu tak, aby těžila z provozu budovy, a propisoval na ni její vnitřní provoz a členění, moučné silo tyto principy nijak nevyužívá. Fasáda je plná zbytečných oken, členěná do neexistujících podlaží. Přesto přístavba mlýnům nakonec opticky pomáhá a podlouhlá proporce pomáhá lepšímu zasazení do svého okolí.

 

Chlebozávod je kompletní a Mlýny míří do nekonečného období normalizace.

 

Moukovody propojí nové moučné silo s pekárnami a chlebozávod je kompletní. Automatické mlýny pracují nepřetržitě dlouhá desetiletí. Stávají se obří živou entitou, místem, které dává lidem práci i jídlo, součástí pardubické moderní městské mytologie. Místem, které ve dne, v noci hučí a v oknech se rytmicky míhají stroje. Obří továrna na jídlo je tu tak dlouho, až se stává živou. Je to akumulátor pardubické paměti.

 

Po revoluci se Mlýny dostávají do rukou světové mlynářské korporace.

 

Po revoluci oddělí privatizace mlýny od pekárny. Mlýny jsou nově součástí globální mlynářské korporace, která vlastní třetinu všech mlýnů na světě. Výkup jednotlivých mlýnů je pro ni prostředek, jak držet na uzdě konkurenci. Jen málo se tak tento princip liší od dravého začátku podnikání bratří Winternitzů. Co to ale znamená pro samotnou budovu?

Automatické mlýny jsou snem počátku 20. století a nehodí se do globálních ambicí jeho konce. S tím, jak se v korporaci rodí plán na jeden centrální středoevropský mlýn, je jasné, že Automatické mlýny v Pardubicích čeká osud původních vodních mlýnů na pardubických řekách. Historie vzdálená jen jedno století se opakuje, jen v jiném měřítku.

 

Ukazuje se, že Automatické mlýny se svým archaickým provozem už do 21. století nepatří. A tak se stroje po sto letech zastavují. Mlýny čekají na svůj restart.

 

Co vlastně znamená provozovat Automatické mlýny ve 21. století? Dvakrát do roka deratizovat celý areál Cyklonem B a kvůli němu uzavírat okolní ulice a hermeticky utěsnit každou okenní spáru, a přesto sledovat, jak ptáci sedící na římsách padají k zemi. Dvanáctkrát denně uzavírat ulici pokaždé, když z areálu vyjíždí kamion. Spoléhat se na udržení výjimek z hygienických limitů prašnosti a hlučnosti. Napínat na hranu limit únosnosti okolních mostů. Město Mlýny obepnulo, z industriální periferie se stalo obydlené centrum. I proto končí Mlýny v roce 2013 výrobu.

A aby si byl jejich vlastník jistý, že tu už mletí nikdo neobnoví, demontuje na jaře 2014 veškerou mlýnskou technologii, která mizí neznámo kam. Dochovají se pouze střípky původního vybavení díky nadšení místního architektonického spolku. A to jen několik týdnů před tím, než se v létě 2014 Automatické mlýny dočkají nejvyššího možného stupně památkové ochrany.

Jak je pro Mlýny ale příznačné, razantní obchodní tah se stává výhodou. Statusem národní kulturní památky by totiž pod ochranu spadlo i všechno vnitřní vybavení. Prázdné mlýnské budovy ale mají všechny možnosti před sebou a nemusí se stát muzeem mlýnských strojů.

 

Automatické mlýny kupují architekt Lukáš Smetana se svojí ženou Marianou. A nejen jejich životy se od základu mění.

 

Z prázdných mlýnů se stává politický horký brambor. Jednání s místní a veřejnou správou o jejich budoucnosti vyznívá do ztracena. A tak na konci roku 2015 stojí na dvoře Automatických mlýnů hlouček několika byznysmenů v dobře padnoucích oblecích, a zatímco využívají povinnou prohlídku nemovitosti uvolněné do komerčního prodeje k tomu, aby domluvili vítěznou nabídku, ani si nevšimnou nenápadného mladého páru, který si přišel mlýny opravdu se zájmem prohlédnout. Manželům Smetanovým se za pár týdnů změní život a spekulantům nálada.

 

Spolu s architektem Zdenkem Balíkem vytváří Smetana koncept nové živé městské čtvrti.

 

Když město Pardubice v roce 2016 schválí regulační plán území kolem Automatických mlýnů, aby kontrolovalo rozvoj areálu, je jasné, že není na co čekat. A že je třeba začít rychle pracovat na plánu, který bude respektovat realitu a mít ambici vytvářet novou. Lukáš Smetana se spojuje se svým talentovaným spolužákem architektem Zdenkem Balíkem a společně vytvoří urbanistickou vizi areálu pro další století. Jejím základem je radikální otevřenost. Plánují novou městskou čtvrť chytře kombinující aktivní parter, kulturní instituce, kancelářský šum a příjemné bydlení. Cvrkot.

 

K projektu se připojují Pardubický kraj a město Pardubice se svými projekty. Smetana s Balíkem pro ně angažují špičkové české architekty. 

 

Někdy v tu chvíli architekti Josef Pleskot a Ladislav Lábus vystoupají na věž pardubického zámku. Toho zámku, který Gočár prohlásil za protipól Mlýnů. Marně tu hledají řešení využití renesanční stavby pro potřeby krajské Gočárovy galerie. Odsud z věže je ale překrásný výhled. Na Automatické mlýny. Během několika týdnů je plán na světě. Krajská galerie se přestěhuje do mlýnské budovy. Prostory jsou dostatečně velkolepé a galerijní provoz má jako jediný právo na potřebné stavební výjimky při využití vnitřních dřevěných konstrukcí mlýna. Přestavbu svěří architektu Všetečkovi, který už má zkušenosti například s rekonstrukcí Baťova mrakodrapu ve Zlíně.

Do projektu se záhy přidává i město Pardubice se svým plánem polytechnických dílen Sféra, centrem řemeslných a vědeckých dílen pro školy z celého města. A spojuje je s hledáním nových prostor pro městskou galerii GAMPA. Lukáš Smetana a Zedenek Balík zadávají městský projekt architektovi Janu Šépkovi. Ten zpracuje výrazný objekt Sféry a GAMPY jako přestavbu a nadstavbu původního skladu balené mouky.

Redefinici objektu sila si berou na starost architekti Martin Prokš s Markem Přikrylem. Volnou ruku dostává i Zdenek Balík, který uzavírá areál ambiciózními novostavbami. Koncentrace několika špičkových architektů na jednom místě vytváří neobvykle specifickou atmosféru a dává Automatickým mlýnům solidní základ pro naději do budoucna.

 

Mlýny se otevírají po první etapě rekonstrukce veřejnosti. Vzniká nový středobod na kulturní mapě Česka a Evropy.

 

Město, Česko i Evropa mají svůj nový pól. Kulturní ostrov dvou galerií. Vzdělávací centrum. Nové pulzující náměstí. V dohledu několika málo let pak i obchody, kavárny nebo restauraci. Tam, kde bydleli dělníci mouky, budou probíhat mezinárodní konference. Co bylo uzavřené, je prostupné. Periferie je novým centrem.

Napište o nás

Informace o projektu

Automatické mlýny – silo a parter byl spolufinancován Evropskou unií.

Cílem projektu byla proměna Gočárova obilného sila na kulturní a společenskou křižovatku a vybudování centrálního náměstí jako otevřeného středobodu nové městské čtvrti Automatické mlýny.

co jsou AM?
1 Infocentrum

Pardubické městské informační centrum. Startovní bod areálu.

2 Silo/Nadace AM

Multifunkční konferenční a umělecký prostor, zázemí pro synergie v areálu Automatických mlýnů.

3 Sféra

Řemeslné a technologické vzdělávací centrum otevřené pro školy i veřejnost.

4 GAMPA

Galerie mapující bezprostřední okolí i zbytek světa soudobou uměleckou řečí.

5 Gočárova galerie

Krajská sbírkotvorná galerie s bohatým vzdělávacím programem.

5 4 1 3 2

Pardubické městské informační centrum. Startovní bod areálu.

5 4 1 3 2

Multifunkční konferenční a umělecký prostor, zázemí pro synergie v areálu Automatických mlýnů.

5 4 1 3 2

Řemeslné a technologické vzdělávací centrum otevřené pro školy i veřejnost.

5 4 1 3 2

Galerie mapující bezprostřední okolí i zbytek světa soudobou uměleckou řečí.

5 4 1 3 2

Krajská sbírkotvorná galerie s bohatým vzdělávacím programem.

5 4 1 3 2